středa 24. září 2008

Machu Picchu a okoli + cesta domu

Cau, tak jsme zpet v CR. Od naseho posledniho prispevku se toho moc neudalo (alespon se mi to zda), ale kdyz tak nad tim premyslim, tak toho zase tak malo neni. Takze:

Na Machu Picchu (dale jen MP) jsme vyrazili uz den dopredu. Nas plan byl po ceste navstivit nektere dalsi incke pamatky a k veceru prijet do vesnice Ollantaytambo, odkud uz si musite vzit (predrazeny) vlak primo pod MP do vesnice Aguas Calientes. Tam jsme meli v planu prespat a brzy rano vyrazit na slavnou pamatku.

Jeli jsme tedy mistnim autobusem asi hodinu a pul a nechali se vysadit na krizovatce vedouci k mistu zvanemu Morray, zde inkove meli jakousi zemedelskou pokusnou laborator. Od krizovatky nas vezl na misto nasmlouvany taxik, ktery nas mel pak dovezt i na dalsi pamatku a zpet k zastavce autobusu. Meli jsme vsak smulu na hrozny taxi-vrak, dvere nesedely a pri jizde po sotolinovych cestach se do auta priserne prasilo (ta dira v podbehu v kufru tomu dvakrat neubirala). Ridic nejprve jeste odvezl starou indianku do vesnice po ceste, pak koupil galon benzinu, ktery byl do nadrze auta nalivan na ulici z otevreneho kybliku a pomoci trychtyre a pak jsme uz konecne vyrazili na onu prvni destinaci - Morray. Na terasovitych kruhovych polich inkove pestovali a testovali plodiny, jednotlive terasy totiz mely rozdilna mikroklimata a zavlazovani. Misto bylo zajimave a svym tvarem se odlisovalo od jinych ruin. Odtud jsme prejeli na dalsi misto, zvane Salinas. Byli jsme vsak desne od prachu a nase veci taktez, nadavali jsme, ze jsme si vybrali tak strasne auto.

Salinas je uchvatne misto, jsou to solne panve vystavene na svazich kanonu, kterymi proteka slana voda a kde se ziskava sul. Lze se prochazet po cesticce primo mezi jednotlivymi panvemi. Delnici casto s bosyma nohama a holyma rukama ziskavaji sul z techto panvi a nosi ji v pytlech do skladu. Vyrazili jsme az na druhou stranu lokality, avsak mezitim se zatahlo a prisla bourka. Tu jsme preckali pod strechami solnych skladu. Pak jsme se vypravili zpet k taxiku, aby nas dovezl k autobusu. Avsak jake bylo nase prekvapeni, kdyz jsme zjistili, ze taxik tam neni! Taxikar si zrejme myslel, ze jsme mu utekli a nezaplatili, cele Salinas se da totiz projit skrz a po pul hodine se lze dostat druhou stranou na hlavni cestu. Nase nastvani dosahlo vrcholu, navic kdyz bylo podporene jeste predchozimi zazitky s neskutecne zaspinenymi vecmi od prachu z auta. V zapeti jsme se ale uklidnili a rozumne zvazili situaci - taxikar si za to mohl jen a pouze sam, my jsme v podstate zadny problem nemeli. Na miste jsme se pokusili domluvit si cenu za odvoz k busu s jinym taxikarem, ale ten pozadoval tak nehoraznou castku (snazil se zneuzit situace), ze nedostal vubec nic a my se vydali pesky. Prochazka to byla docela prijemna a dosli jsme opravdu po pulhodince az k hlavi ceste, kde jsme si stopli collectivo do blizke vesnice. Odtud jsme pak po rychlem obcerstveni pokracovali az do Ollantaytambo, tam poobedvali a sli na vlak.

Vlakem jsme prijeli do Aguas Calientes, kde jsme prespali v levnem (ale dosti prisernem) hostelu a rano v 5:00 jsme sli na prvni bus na MP. Fronta uz byla par desitek metru, presto jsme byli na rade pomerne rychle a po pulhodince stoupani jsme se ocitli pred branami MP. Po vstupu dovnitr jsme rychle sli na misto, odkud lze vylezt na onen kopec - homoli znamou z fotek (je to ten kopec na treti fotce vzadu vlevo za nami) - hora Waynapichu. Pousti tam totiz jen 400 lidi za den. Po asi 3/4 hodinovem cekani jsme dostali listek na vystup mezi 10-11 hodinou a konecne jsme mohli vyrazit vychutnavat atmosferu MP. Presunuli jsme se na druhou stranu ruin, na misto, odkud jsou nejlepsi vyhledy a ony zname fotky. Mezitim jiz vyslo slunce, presto panovala vyborna atmosfera - misto je to opravdu magicke. Jen jsme tak sedeli nebo lezeli a relaxovali, vychutnvajice si pohledy na ranni MP.

Kolem desate jsme vyrazili na Waynapichu. Tento strmy vystup nam zabral asi 40 minut a vyhledy z vrcholu byly vyborne. Prilis jsem se vsak nezdrzoval a utikal jsem zpet za Adou, ktera jedina nahoru nesla. Mezitim se znacne oteplilo a slunce docela palilo. Presto jsme prosli postupne nejzajimavejsimi castmi ruin (a propletli se mezi stovkami jinych navstevniku). Unaveni a vycerpani horkem jsme odpoledne ruiny opustili a sjeli zpet dolu, kde jsme si dali veceri a cekali na vlak zpet do Cusca. Vlak je nyni jedina cesta, jak se muze cizinec na MP dostat, nepocitame-li znacne predrazeny a preplneny Inca trail. Peruanske drahy Perurail teto situace zneuzivaji a jejich monopol da opravdu pocitit vasi penezence. Celkove MP je zrejme nejdrazsi mozna pamatka v cele Jizni Americe. Jeho navstevu ale rozhodne doporucujeme, je to jedinecny a neopakovatelny zazitek.

Po vycerpavajici nekolikahodinove jizde vlakem (neuveritelnych 40 km/hod), kdy na konci trate pri sjezdu do Cusca vlak sjizdi temer hodinu po kaskadach (autem to trva asi 15 minut), jsme radi ulehli do postele v hotelu. Dalsi den byl uz jen relaxacni, utraceli jsme posledni penize a balili se pred odletem, upresnovali jsme odlety letadel, potvrzeni letenek a resili nejasnosti.

Nasledujici rano zacala nase dvoudenni pout domu po trase Cusco - Lima - Amsterdam - Mnichov - Praha (- Novy Jicin). V Lime jsme meli par hodin pri cekani na zaoceansky let a tak jsme jeste stihli navstivit centrum mesta, zejmena namesti Plaza de Armas se sidlem prezidenta a katedralou a dale okolni ulice. Cesta probihala bez problemu, i pres zpozdeni jsme stihli v Amstru prestup do Mnichova. Mne se vsak opet vratili zaludecni potize, ale ted uz jsem zase v pohode. Nase auto na nas cekalo v poradku na parkovisti v Mnichove a cesta po nemeckych a ceskych dalnicich byla vitanou zmenou oproti cestam v Peru.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Blahopřeju ke zdárnému dokončení výpravy... MP je opravdu lahůdka!
*mery